Diagnóza (ne)plodná

Nikdy jsem si nemyslela, že (ne)plodnost bude součástí mého příběhu. Dokud jsem sama na vlastní kůži nepoznala, jaké to je žít s touto diagnózou, neměla jsem sebemenší tušení, jak se páry cítí a čím si musejí procházet. A to i přesto, že mám ve svém okolí poměrně hodně přátel a známých, kteří si peklem jménem (ne)plodnost prošly, někteří z nich dokonce stále již několik let bez úspěchu procházejí.

Už jako malá jsem věděla, že jednou chci mít děti. Nevím proč, ale jednou na návštěvě naší tety jsem hrdě prohlásila, že bych chtěla děti raději adaptovat. Je přece tolik dětí bez domova! To jsem ale ještě netušila, že se slovy si neradno zahrávat! Roky ke třicítce stále přibývaly a já se na dítě stále necítila. Jednak jsem ráda a hodně pracovala, jednak jsem ani neměla dlouhodobý vztah, respektive vztah s manželem byl tehdy v úplných začátcích. Když jsme se s manželem v září 2018 brali, přišlo nám jako logické vyústění našeho vztahu založit rodinu. Projekt dítě, tak jsem tomu jako dva výkonově zaměření lidé pracovně říkali, jsme si naplánovali na naši svatební cestu, asi měsíc po naší svatbě. Docela naivně jsme si mysleli, že na to jednou vlítneme a bude. Jsme přece oba dva zdraví, tak proč by tomu mělo být jinak. Ale, chyba lávka… V té době jsme se měli stěhovali do Spojených států a já neměla ani práci, ani nebyla těhotná, což mojí psychice rozhodně nepřidalo. 

Menstruace každý měsíc přicházela a já nabyla podezření, že něco nehraje. Svoje tělo znám, cyklus každý měsíc pravidelný jako švýcarské hodiny, ale tentokrát to bylo jinak. Intuice mi celou dobu říkala, že něco není v pořádku, a taky že nebylo. Asi po půl roce snažení (ano, nečekali jsme rok, jak se běžně doporučuje), jsem se objednala ke své gynekoložce a trvala na podrobnějších vyšetřeních. Nevím jak je to v Česku, nicméně tady v USA je zdravotnictví docela velký business, a tak doktorka nijak nenamítala a provedla hned několik testů a vyšetření. No o a pak to začalo. Zjištěná hypofunkce štítné žlázy, cysta na vaječníku, polypy na děloze atd. Podotýkám, že jsem léta chodila na pravidelné prohlídky, všechno vždy v pořádku, žádné nemoci, žádné zákroky, zkrátka nic, co by nasvědčovalo tomu, že se u mě jednou vyskytnou nějaké potíže s otěhotněním. 

Nebudu zapírat, že mě to nevzalo a že jsem nepropadala zoufalství a beznaději. Propadala a hodně. Stále jsem se ale uklidňovala tím, že to bude dobré, a že po tom nebo onom zákroku to určitě vyjde. A ono furt nic. Asi po roce snažení, všech možných vyšetřeních a neúspěšných pokusech s femarou (kdo zná, ví; kdo nezná, vygooglí), nám byla diagnostikována "nevysvětlitelná (ne)plodnost", přeloženo do srozumitelného jazyka; jsme úplně zdraví, plodní, neexistuje žádná objektivní příčina (ne)plodnosti, ale z nějakého pro lékaře i pro nás nepochopitelného důvodu nejsme schopni zplodit potomka. 

Na nic jsme tedy nečekali a plni očekávání, že nám konečně někdo pomůže, jsme se objednali do centra reprodukční medicíny. A tady přišel asi ten největší šok. Nejen, že už tak jsme byli v prdeli z toho, že nemůžeme mít děti, ještě ke všemu jsme se dozvěděli, že nás léčba v USA vyjde na několikanásobek ceny, kterou bychom zaplatili v Česku. Myslela jsem, že odpadnu, když nám sestřička přinesla kalkulaci s doplatkem na bezmála 350.000 Kč. Brečela jsem asi týden v kuse a propadala beznaději, že nikdy nebudeme mít děti. Naštěstí nic není tak horké, jak se uvaří a my konec našli jinou kliniku, s rozumnou cenou a lidským přístupem jako bonus. Bohužel ani zde nebyla ochota pátrat po příčinách (ne)plodnosti a rovnou jsem byli hozeni do umělého oplodnění, ale o tom zase někdy příště. 

Posledních několik měsíců pro nás s manželem bylo velmi náročných a hodně bolestných. Na druhé straně nás to, co nás potkalo ještě více sblížilo a na projekt dítě jsem začali pohlížet z úplně jiného úhlu pohledu. Poznali jsme pravý význam zdraví, pochopili, proč se chceme stát rodiči a co pro nás znamená být rodina. A to jsme do té doby neznali. Mluvili jsme sice o tom, že chceme děti, ale pravý význam jsme postrádali. O to bolestnější to je, když si to uvědomíte a miminko stále nepřichází.

Až teď dokážu skutečně pochopit a vcítit se do párů, které potkala stejná diagnóza nebo chcete-li osud, protože jsem přesvědčená, že všechno se v našem životě děje z nějakého důvodu. Až teď dokážu pochopit jejich pocity, obavy, strachy, výkyvy nálad, beznaděj střídající se s pocity víry, že teď to určitě vyjde.

Sama jsem dlouho setrvávala v pesimismu a svou frustraci si ventilovala na lékařích a sestrách. Pochopila jsem ale, že tudy cesta nevede a začala krok za krokem měnit své nastavení. (Ne)plodnost jsem začala vnímat nejen jako příležitost k vlastnímu růstu, ale i cestu ke znovuobjevení svého ženství, které jsem jako člověk jedoucí výhradně na mužském principu v posledních letech poměrně zanedbávala. A protože (ne)plodnost je jako nevítaný host, o kterém víte, že jednoho dne odejde, ale nevíte kdy, stalo se přísloví "trpělivost růže přináší" mou životní mantrou. Na to naše miminko sice stále ještě čekáme, přesto však věříme, že jednou až bude pro miminko ten správný čas, se z nás stanou ti nejlepší rodiče na světě. A to nám dává sílu a naději do každého nového dne.